Kdo by s ní nechtěl dělat rozhovor. Navíc do kin míří její nový film, a tak je o čem si povídat. Sešly jsme se v Paříži. Většinou Angelina Jolie hraje akční hrdinky, které efektivně likvidují protivníky. V Cizinci, který má premiéru 27. ledna, je však za dámu. "Tady jsem musela působit žensky a to mi vůbec není vlastní," tvrdí.
Kdo by s ní nechtěl dělat rozhovor. Navíc do kin míří její nový film, a tak je o čem si povídat. Sešly jsme se v Paříži. Většinou Angelina Jolie hraje akční hrdinky, které efektivně likvidují protivníky. V Cizinci, který má premiéru 27. ledna, je však za dámu. "Tady jsem musela působit žensky a to mi vůbec není vlastní," tvrdí.
Dostat se k herečce Angelině Jolie není snadné, ještě těžší je však vést s ní smysluplný rozhovor. "Zavádějící otázka, další prosím!" ozve se pokaždé, když se v něm jen trochu odchýlíte od tématu, to jest od snímku Cizinec. V něm oscarový režisér Florian Henckel von Donnersmarck hvězdnou Angelinu postavil po bok dalšího hollywoodského idolu - Johnnyho Deppa. Zatímco o Deppovi a jeho (nejen) herecké genialitě by Jolie dokázala vyprávět hodiny, na další informace je spíše skoupá. A běda, když se i jen lehce dotknete jména jejího partnera Brada Pitta: z přeochotně mluvící herečky se rázem stane mlčenlivá sfinga a nic s tím nenaděláte. Legendární Lara Croft je zkrátka stále ve střehu. I v civilu.
Jako Češka nemůžu začít jinak: Je pravda, že máte české kořeny?
Vy jste z Česka? No tak to je báječné! Samozřejmě, že je to pravda, dědeček z otcovy strany byl Čech. Jinak jsem ale mix všech možných kultur. Například maminka vyrostla v Chicagu, ale její rodiče přišli z Kanady a v žilách měli kromě francouzské i indiánskou krev.
Celý článek
S Johnnym Deppem, který v Cizinci hraje s vámi, jste se prý viděli poprvé v životě. Jak to setkání vypadalo?
Proč to každého tolik zajímá? Všichni se mě ptají, jaké bylo moje "poprvé s Deppem", není člověk, kterého by to nezajímalo. Nejspíš se očekává, že to muselo být něco mimořádného, vzrušujícího.
A nebylo snad?
Tak maximálně pro mě. (smích) Ne, asi vás zklamu, ale byla to úplně normální schůzka. Sedli jsme si a hodinu si povídali v podstatě jen o dětech. Prostě dva rodiče na kafi.
Nakonec jste spolu nicméně natočili film. Byla to zajímavá spolupráce?
To bezesporu. Johnny je nádherná bytost, renesanční umělec. Ovládá na vysoké úrovni spoustu věcí - hudbu, malbu, herectví... Dostalo mě, jak moc kreativní je to člověk, a jako herečku mě toho hodně naučil.
Byl Johnny Depp byl jediným kandidátem na roli Franka?
Nevím, o obsazování jednotlivých partů rozhodují producent a režisér. V případě Johnnyho se naštěstí pro mě nespletli, naopak, udělali mi obrovskou radost. Když kývl, přišla jsem domů s očima navrch hlavy a jako malá holka volala na Brada: Budu hrát s Johnnym Deppem, no není to báječné?! (smích)
Přesto by mě zajímalo, jak to funguje, když se hledá parťák pro Angelinu Jolie. Vy si tedy nemůžete určit, s kým budete hrát?
Rozhodně se mě na to nikdo nezeptal. (smích)
Čím vás Johnny Depp zaujal jako člověk?
Je s ním neuvěřitelná legrace. Neustále jsme si hráli, improvizovali, v podstatě jsme se za celou tu dobu nepřestali smát. Občas jsme tím trochu znervózňovali producenta, naše záchvaty smíchu totiž zdržovaly natáčení. Když o tom tak přemýšlím, museli jsme ho zatraceně prodražit. (smích)
Kdy jste se zasmáli nejvíc?
Hodně zábavné bylo, když jsme se učili tančit kvůli sekvenci s plesem. Choreografie nebyla nejlehčí, měli jsme čtyři nebo pět zkoušek a při té první jsme si neustále šlapali na nohy. Vzájemně, nemotorní jsme byli oba. Ale ještě těžší, než naučit se tančit bylo právě udržet vážnou tvář. Vůbec nám to nešlo, pořád jsme se "odbourávali". Kdyby z toho někdo sestříhal bonus pro DVD, byl by to výživný materiál. (smích)
Jaký je Johnny Depp tanečník?
Dobrý. On sice tvrdí opak, ale nevěřte mu.
Na roli v Cizinci jste kývla v době, kdy ještě nebyl na světě ani scénář. Co vás na něm tak lákalo?
Mám být upřímná? Bylo to asi takhle. Zrovna jsem dotočila snímek Salt, Bradovi se prodloužilo natáčení jeho filmu a já měla na vybranou, jak zařídit následujících pár měsíců. Nechtělo se mi tahat děti ze studia do studia, ale pracovat jsem chtěla, takže jsem zjišťovala, jestli se netočí nějaký film v hezkých lokacích.
Chcete říct, že jste si sama sháněla roli?!
Ano, sháněla jsem si roli. (smích) A ještě že jsem se do toho dala! Dozvěděla jsem se totiž, že se chystá projekt, který by měl vzniknout v Paříži a Benátkách, a že hlavní hrdinkou je opravdová dáma. Obojí mě lákalo, točit na tak krásných místech je sen a hrát dámu jsem si zase nikdy nezkusila. Tak jsem řekla, že do toho půjdu. Teprve následně se připojil Florian Henckel von Donnersmarck jako režisér a potom i Johnny Depp, což mě jen utvrdilo v tom, že jsem si vybrala správně. Navíc všechno celou dobu neuvěřitelně klapalo, lidé na sebe byli milí, lokace kouzelné. Stokrát jsem si za ten telefonát blahořečila.
Zmínila jste, že hrát dámu pro vás nebylo úplně snadné. To myslíte vážně?
Myslím. Všechno ve mně je, řekněme, hodně americké. Moderní Američanky jsou atypické, mají v sobě určitý druh agresivity. Neustále míří dopředu, jsou zvyklé táhnout ostatní. Jednají rychle, myslí rychle, chodí rychle. Taková jsem i já, což se s rolí elegantní dámy zrovna neslučuje. Režisér mě tak musel ustavičně nutit, abych zvolnila.
Jak konkrétně?
První scéna, kterou jsem natáčela, byla chůze přes ulici. Člověk by řekl, že to bude snadné, ale podle Floriana jsem spíš běžela, než chodila, a tak jsem musela zpátky na start a jít znovu, pomaleji. Dlouho mi to nešlo, musela jsem to vyzkoušet snad sedmi různými způsoby a režisér nebyl spokojený, dokud jsem si každý krok pořádně nevychutnala. Prostě jsem musela přestat chvátat jako splašená a umět prodat, že jsem žena.
To u vás přece nemůže být těžké.
Naopak, to bylo těžké! Působit žensky mi není úplně vlastní. Ale o to větší výzvou pro mě bylo, abych to zvládla.
Teď už tedy chodíte po ulici pomaleji?
Něco z té zkušenosti ve mně asi nakonec zůstalo. Nemám ale na mysli ani tak chůzi jako spíš fakt, že se teď jako žena vnímám trochu jinak. Bylo zajímavé zjistit, že nemusím být pořád jen ta silná, vše zvládající osobnost. Že je někdy docela fajn zvolnit a pozorovat věci jen tak zpovzdálí, vychutnávat si život. To jsem předtím neznala.
Máte pocit, že se po Cizinci chováte ženštěji?
Ano, svým způsobem jsem v sobě znovu objevila ženu. Po filmu Salt, kde jsem chvíli hrála v přestrojení za muže, to dokonce platí doslova. Že bych se ale proměnila v dámu úplně, to ne. Ostatně i během natáčení jsem si připadala spíš jako holčička, která si zkouší maminčiny šaty, a sama sobě jsem se smála.
Měla jste nějaký vzor, podle něhož jste roli Elise modelovala?
Zní to legračně, ale v Elise jsem viděla svou nejmladší dceru Vivienne. Vlastně to je skoro celá ona. Působí extrémně žensky, miluje parádění a všechny ty holčičí věci, má to prostě v sobě. Jednou to bude skvěle umět s muži. Ale jednou, ne teď - abyste mě špatně nepochopila! (smích)
V Cizinci nosíte nádherné luxusní róby. Jaký vztah jste měla k nim?
Byly překrásné, o takových šatech někdy snila snad každá z nás. Přesto jsem byla šťastná, když jsem je nakonec mohla sundat. Kostymérka Coleen Atwoodová odvedla skvělou práci, nebyla to pro mě jen paráda, ale něco, co mi vnitřně pomohlo stát se kýženou dámou. Nicméně zároveň je nutno říct, že být takovýmto typem ženy obnáší i spoustu dřiny - pořád vás někdo češe, upravuje, obskakuje. Bavilo mě to, ale jenom proto, že nic takového nemusím podstupovat každý den.
Předpokládám, že akční scény, jako třeba útěk v motorovém člunu, jste si užívala víc.
Lodě v Benátkách mě obecně bavily, ale kvůli filmu jsem se je naučila i řídit. Licenci jsem na to sice nedostala, ale mít bych ji mohla, na lekce kormidlování jsem chodila poctivě. Dokud nebylo jisté, že nikde nic nerozbiju a do nikoho nenarazím, dřela jsem. Často mi při tom asistovaly i moje děti, výuka se totiž odehrávala o nedělích, kdy jsme spolu trávili volný čas, takže jsem je občas svezla.
Jak se dětem líbilo v Benátkách?
Bydlely přímo naproti dóžecímu paláci, takže na mě často mávaly přes kanál a vůbec se pořád motaly kolem. Bylo to fajn, na place vládla téměř rodinná atmosféra, blízké s sebou měl kromě mě a Johnnyho i režisér. Navíc jsem byla nadšená i jako matka: vychovávat své potomky ve městě, které je ztělesněním historie, to je přání každého rodiče.
Když už jste zmínila děti: Johnny Depp říkal, že se vaše a jeho velmi spřátelily.
Přesně tak, přes videohry se dali dohromady Maddox a jeho syn Jack. Sedli k počítači a okamžitě je to oba pohltilo. Od té chvíle fungovali jako skvělá dvojka.
Vaše jméno se často zmiňuje i v souvislosti s nejrůznějšími charitativními projekty. Co vás na nich tak fascinuje?
Neberu je jako povinnost a už vůbec ne jako něco prestižního, je to pro mě spíš odměna. Setkání s lidmi v nouzi a uprchlíky obzvlášť bývají zajímavá a obohacující.
V jakém smyslu?
Jsou to ti nejsilnější lidé, jaké jsem kdy potkala, nikdo mě toho o životě nenaučil víc. Dali mi tolik životních lekcí, že mám pocit, že jim to nikdy nebudu moct vrátit. Proto jim pomáhám, dlužím jim to.
Charita obnáší i cesty do nebezpečných koutů světa. Nebojíte se?
Takhle se na to nedá dívat. Jednou jsem obyvatelkou téhle planety, takže se musím zajímat, co se na ní děje. Pokud mám pocit, že bych mohla něčím přispět, mám povinnost to udělat a je přitom fuk, jestli je to bezpečné. Navíc jsem ráda přímo u zdroje, zprostředkované informace bývají zavádějící. Takže se nesmím bát. Váleční reportéři také určitě nepřemýšlejí, jestli mají strach.
Vraťme se ještě k filmu. Co od něj máme očekávat? Názory těch, kdo ho viděli, se různí.
Cizince jsme točili tak, aby bylo příjemné se na něj dívat. Měla by to být čirá radost, únik, zábava. A co se týče žánru? Slyšela jsem, že se lidé přou, jestli jde o thriller, či love story. Za sebe jsem pro druhou možnost: podstatou je skutečně milostný příběh, ve kterém se žena snaží přijít na to, koho vlastně miluje. A musím říct, že mě bavilo být rozpolcená zrovna mezi roztomilým nemotorným učitelem matematiky a tajemným akčním hrdinou. Ostatně je to jako ze života: ženy by vždycky nejradši měly všechno.
Cizinec se inspiroval filmem z toku 2005. Viděla jste ho?
Neviděla. Ne že bych nechtěla, miluju Sophii Marceau, která v něm hraje, a slyšela jsem, že je to nádherný film, ale bylo mi řečeno, že nenatočíme remake, tak jsem si chtěla nechat odstup.
Znala jste režiséra von Donnersmarcka už před natáčením?
Florian je jeden z nejlepších evropských tvůrců, znám jeho Životy těch druhých. Vzpomínám si, jak jsem se ho ptala, proč tvůrce, který dělá takzvané velké umění, vůbec do natáčení Cizince šel, a on se tehdy rozpovídal na téma umění a film. Bylo to nesmírně zajímavé.
Co říkal?
V podstatě tvrdil, že lidé film považují za umění, jenom když je temný nebo bezútěšný, nebo aspoň emocionálně vypjatý, ale že podle něj může být umělecký zážitek i něco, co je radostné a krásné. I umění může dělat lidi šťastnými. Přesně tak jsme se pak postavili k Cizinci: rozhodli jsme se natočit film, který bude milý, příjemný a kvalitní.
Z vás je teď už také režisérka, ve východní Evropě natáčíte film...
Už mám dotočeno, v lednu bych se měla pustit do stříhání (rozhovor vznikl v prosinci - pozn. redakce). Byla to pro mě mimořádná zkušenost, navíc jsem si užívala, že jsem pro změnu mohla stát v pozadí a do záře reflektorů jsem posílala jiné.
Máte jako režisérka nějaký vzor?
Hodně jsem se naučila od Clinta Eastwooda, který pracuje velmi úsporně. Inspiroval mě i Michael Winterbottom, který dává velký prostor hercům, a v neposlední řadě mi hodně pomohl i Robert De Niro, který mi pro změnu prozradil spoustu věcí o hereckém vedení. Nicméně když nad tím tak dumám, možná mi jako režisérce nejvíce prospěl fakt, že jsem matka. Vychovávat šest dětí, to je totiž taková celoživotní režie.
Zdroj: kultura.idnes.cz
